Chamtivost- Smlouva
V pěti letech se naučil všechna písmena, aby si mohl číst v novinách o světové burze. A když vyrostl, stal se bankéřem a finančním poradcem. Při chůzi se pozorně díval na zem. Doufal, že najde peníze. Když se mu náhodou poštěstilo, hbitě se pro minci shýbl a rychle ji schoval do kapsy, aby mu ho náhodou někdo nesebral .
Měl nádherný oblek, který si musel koupit kvůli práci. Doma ho ale sundal a obřadně uložil do skříně. Pak se oblékl do starých tepláků a otrhaného trika, které už dávno ztratilo svou původní barvu. Jeho domácí oblečení zapáchalo. Prášek a vodu hodlal utrácet jen na oblek.
Jednoho dne se mu zdál sen. Přišel domů a otevřel sejf. Byl prázdný. Rval si vlasy, zcela se z takové rány osudu sesypal. „Proč já? Co jsem komu udělal?“ křičel mezi vzlyky absolutní beznaděje. Pak se probudil.
Hned ráno utíkal do knihkupectví . Zuřivě listoval ve snářích, až z jednoho vytrhl list. „Pane, co…co co to má znamenat?“ podivil se prodavač. „Nestarej se!“ odsekl lakomec. „Tu knihu si zaplatíte!“ odpověděl prodavač. Lakomec vztekle praštil prodavače snářem po hlavě, cosi vulgárního zařval a z obchodu rychle utekl. Bál se, že by ho chytili a on by musel uhradit škodu.
Od té doby se stal ještě protivnějším . Podezřívavě si každého měřil. „Co když mě tenhle chce připravit o peníze?“ říkal si pokaždé, když na někoho pohlédl. Jednoho dne, když podepisoval smlouvu se zákazníkem, skutálela se jeho opotřebovaná propiska ze stolu na zem. Nevšiml si toho. Jakmile nemohl najít , pustil se hned do zákazníka. Celého ho prošacoval, pak ho chytl pod krkem: “Naval zpátky propisku a všechno co jsi čajznul !“ Zákazník vytřeštil oči. “Pomoc!“ křičel vyděšeně. „Ha! Ty mi budeš zapírat-ty hajzle? “ běsnil lakomec a praštil nebohého zákazníka do hlavy těžítkem. Ten se chudák sesunul k zemi. Naštěstí byl z toho lehký otřes mozku. Lakomec byl vyhozen na hodinu. Pokrčil rameny, shrábl poslední výplatu a vrátil se domů. Zamkl pořádně všechny dveře. Vyhrabal nášlapné miny, které měl schované po svém strýci-vojákovi tělem a duší a dal je na celou zahradu . Zamkl, pozavíral okna a schoval se ke svým penězům. „Už vás nikdy neopustím zlatíčka,“ drmolil.
Pár dní na to , zrovna byla velká bouřka, zaklepal kdosi na masivní domovní dveře. „Kdo jste!“ vykoukl chamtivec z okna. „Obchodník…Mám pro tebe výhodnou nabídku…“ „To jsem zvědav jakou,“ zabručel Lubor. Nicméně otevřel dveře. „Stačí jen málo…Podepsat tuhle smlouvu a já ti dám všechno zlato světa…..Krásné paláce a drahé kameny. Ta nejrychlejší auta, honosné jachty…Cokoliv budeš chtít…“ „A co za to?“ zeptal se Lubor nedůvěřivě. „Nic…..Nic, než tvou mysl, nic jiného, než tvou duši…Chci, abys byl mým sluhou…..Abys mi patřil a byl mi zavázán….“ „Já nejsem otrok..“ „Nebudeš pracovat, neboj se. Jen mi budeš patřit. ..“ „Tak dobře, dej to sem,“ vzal propisku. „Vlastní krví….DNA je přeci jen spolehlivější, než grafologie,“ podal mu špendlík. „Ale to bude bolet,“ pípnul Lubor. „Za to pohádkové bohatství to stojí…Nebo myslíš, že ne?“ „Dej to sem,“ vytrhl mu špendlík z ruky. Na bílém papíře se objevila kapka krve. Ozval se hlasitý smích a obchodník zmizel. „To jsem blázen,“ kroutil Lubor hlavou. Zavřel dveře a otočil se. Kolem něho byly jen a jen peníze, zlato a drahokamy. Všechno, na co jen pomyslel. „Moje, moje!“ vyjekl a všeho se dotýkal, jakoby ani nevěřil svým očím.